Vejlet do Hrubýho Jeseníku
Už je to nějakej ten pátek, co sme si s klukama udělali vejlet na kolech do Hrubýho jeseníku (ten u Nymburka ne ten v Polsku). Nejdřív sem se domluvil jen s Rodrigem, ale samozřejmě jak už to tak bývá, ihned se k nám přidal černoch. Jedinej, kdo počítal s tim, že s náma pojede, byl jako vždycky jen on sám. Později se přidali eště Petr a Toco. Nastal den D, vycházim z domu a už v dálce vidim samotnýho Rodriga, jak na mě mává. Pozdrav opětuju a přesunujem se na waypoint ke slavíkum. Po chvilce dorazil Petr a později i Toco, uřícenej jako prase. Na rozdíl od jistého prasátka, který mělo jako vždycky plnou hubu keců jak pojede (hi černoch), se totiž rozhod dát si PR ze Sadský a nevysrat se na nás – pěkná pRáce. Venku poslední tejden fakt na blití a tak pro mě byly tepláky, tričko a mikina jasnou volbou. Trochu mě znepokojuje, že jsou všichni nalehko (kraťasy + tričko). Toco si pro jistotu nevzal ani žádný žrádlo. Po pár metrech zjišťujem, že sme trošku dementní a nemáme sirky. Petr pro ně skočí domů a už vyjíždíme. Po pár kilácích, mi to sestřino zrezlý kolo začíná decentně objasňovat a zapařená prdel (thx 2 tepláky & mikina) taky nezůstává pozadu. Začíná ze mě lejt jak z černochova podpaží po pár minutách squashe s Petrem. Zastavujem v jakési vísce, mikina de dolů a napájíme se. Pokračujem dál. Postupem času z Rodriga vypadne, že cestu zná jen čistě teoreticky a tak jedem neznámo kam. Také se vytvořili 2 rychlostní skupiny. První – Rodrigo a Toco, Sedmá – já a Petr. Po 14ti kilometrech si už tak trošku uvědomuju, že včerejší návštěva posilovny a s ním spojený trenink nohou nepadl na úrodnou půdu. Postupně se s Petrem dopotácíme k rozhledně. Protože sme těžký amatéři, kupujem si nějakej vstupní lístek, kterej byl fakt zapotřebí. Před rozhlednou byla těžka security v podobě 12ti letý holky v nějakym domečku. Vylezem nahoru a užíváme si pěknej výhled. Postupem času začínáme testovat gravitaci za pomoci piškotů. Rodrigo plaší a začíná žrát syrový buřty. Po půl hoďce už máme dost a tak se vydáváme na zpáteční cestu směr nějaká hospa po cestě. Všechno je buď nejhorší nebo eště zavřený. Rodrigo nám vysvětluje, že nejlepší místo pro ohýnek je les a tak se pod jeho velením odebíráme směr Úmyslovice. Cestou se opět rozdělujem do výkonnostních skupin - první a dvanáctá. Když si tak s petrem daváme závod se světlem, zpozorujem perfektní místo pro tábotrák. Samozřejmě Toco a Rodrigo sou v dáli před náma a tak je musíme následovat. Kousek za Netřebicema vidíme les vedle silnice, sesedáme z kol a dem to prozkoumat. Nesmyslně vlezem do ňákýho čerstvě pochcanýho pole. Časem se propracujem až za les, aby na nás z vozovky nebylo vidět. Objevujem chatrč, kde jak později zjišťujem, bydlí chlápek, co má místo ruky řeznickej sekáček na maso a místo péra pirátskej hook. Petr v dálce objevil nějakej vybetonovanej plácek u menšího lesíka. Po prvotní nedůvěře se tam odebíráme a nelitujem. Perfektní místo. Sbíráme dřevo, nějaký seno a rozjíždíme ohýnek. Vybalujem buřty, porcujem. Během opíkání klukum vysvětluju, jak probíhá fight s buřtama, jehož pravidla jednoduchej Rodrigo očividně moc nepochopil a tak mi švihem klacku shodil buřt na zem. Mezitim co s Rodrigem opejkáme jeden buřt za druhym, petr vegetuje opodál ve vertikální poloze. 3tí buřt je už skoro ready a tak ho pro jistotu sundávám místo na chleba, na zem. Zjišťuju, že za to vděčím klacku, kterej mi během opejkání úplně prohořel. Toco se mi hrozně posmívá a tak si teda du pro další. Naneštěstí i jeho osudem je pád na zem. Toco smíchy brečí. Abych ho umlčel, vybaluju zmutovanej párek siamských buřtů, který okamžitě sklízí opovržení a výrazy na blití ostatních. Provedu jednoduchou operaci nožem a už ho probodávám klackem na opíkání. Postupem času se propracuju k poslednímu buřtu. Na řadu přichází Toco a jeho pokusy o chůzi jednou nohou po žhavých uhlíkách. Bavíme se nejen na jeho účet. Dožráno, odjíždíme bez petra, kterej si hraje na hasiče. Vydáváme se směr Kouty, pak poděbrady. Skupiny opět rozděleny první a dvacátá. Na 3kilometrový cílový rovince máme s petrem co dělat, aby se kola pohybovala směrem, kterým chceme my. Přijíždíme na hory. Slejzáme se smrtelnou krečí nejen v obličeji ale i v prdeli. Celkem sme ujeli asi 45km. Musim říct, že to byl výbornej celodenní vejlet a kdo nejel (hi černoch) je fakt mental. Už se tešim na další. Fotky od Toca:
1 comments:
Ty woe, krásně sem si zavzpomínal na vejlet s Mejrou, Rodrigem, Pjérem, mnou a Černochem (ten teda spíš nejel než jel, po pravdě si na něj během vejletu moc nepamatuju, snad jen že se na něj nadávalo, tudíž byl mezi námi - no, prostě se na to vysral) Jinak to vypadá, že příští buřtózní axe bude až příští rok )-: Aspoň se hoši polepčej a neosedlaj šneky ale kola :-P